Častokrát se v časopisech píše o celebritách, o jejich trapasech a problémech: především v bulváru. Co se týče seriózních novin – tam je trend trochu jiný, ale málokdy se dočtete o obyčejných hrdinech dne, týdne, celého roku nebo života. A tak jsme se rozhodli, že s tím začneme my sami.
Dovolte nám představit Andreu Hájkovou, ředitelku ČMELÁČKU z.s. – skromnou, srdečnou a obětavou ženu, která svým jednáním motivuje lidi nejen v nejbližším okolí, ale také ze vzdálenějších měst. Věří totiž v ty, na které se jiní ani nepodívají…

Dobrý den, můžete se prosím představit?

Již od dětství bylo mým přáním být paní učitelkou ve školce. Mám tři mladší sourozence, bratry a vždy jsem ráda mamince pomáhala pečovat o ně. Když byli miminka, vozívala jsem je v kočárku a převlékala je, když už chodili do školy, asistovala jsem jim při domácí přípravě do školy od první třídy. Na konci základní školy jsme přemýšleli o mém budoucím povolání a nakonec jsem se rozhodla pro jazykové gymnázium, protože již na základce jsem se učila několik jazyků, což v té době kromě ruštiny nebylo úplně běžné. Vystudovala jsem vysokou školu ekonomického směru. Podnikám a cítím, že je potřeba pomáhat. A různými životními cestami jsem se nějakou oklikou dostala k tomu, co jsem si kdysi přála, tedy k péči o jiné, byť to nejsou děti v mateřské škole, ale děti i dospělí s mentálním a kombinovaným postižením. Já sama mám dvě zdravé děti a jsem za to životu velmi vděčná. Dnes studuji na Ostravské univerzitě obor Sociální pedagogika, abych sociální oblast poznala lépe a odborněji než jen jako manažerka.

Jste velmi cílevědomá, dokonce studujete další dvě vysoké školy – kde nacházíte sílu řídit organizaci, řešit administrativu a ještě úspěšně studovat?

Když máte vizi a cíl a trochu optimismu a vytrvalosti, věci se daří. Každý začátek je těžký. Nejtěžší pro mě bylo vytvořit okruh lidí, kterým mohu důvěřovat, a kteří smýšlejí podobně jako já. Zpočátku jsem se s některými zaměstnanci musela rozejít, ale dnes mohu říct, že za mnou stojí tým kvalitních a loajálních kolegů, na které se mohu spolehnout a mohu spoustu úkolů delegovat na ně. Prostě jim věřím a oni mi to vracejí.

Kde vznikl nápad na neziskovou organizaci ČMELÁČEK z.s., pomoc handicapovaným?

V roce 2010 mi diagnostikovali nádor na mozku a musela jsem podstoupit velmi náročnou operaci. Byla jsem psychicky velmi vyčerpaná a moc jsem se bála. V den operace ráno jsem myslela jen a jen na to, jak to dopadne, a na to, že mozek je tak složitý orgán, že nevím, v jakém stavu se po operaci probudím a zda to ještě budu já a jak budu vnímat svět. A především, kdo se o mě bude starat, když nebudu soběstačná. Vzpomněla jsem si tehdy na svého handicapovaného bratrance, se kterým jsem vyrůstala, když jsme bývali s babičkou a dědečkem o prázdninách na naší chatě. Tehdy jsem si slíbila, že když se probudím zdravá a budu schopna nadále pracovat a podnikat, vyhledám nějakou organizaci, která se věnuje mentálně postiženým dětem, a budu ji finančně podporovat. A operace se vydařila, nádor byl naštěstí nezhoubný a já udělala to, co jsem si slíbila. Podporovala jsem klienty jedné organizace zpočátku jen finančně, ale postupně také osobně. Zamilovala jsem si je. Rozhodla jsem se, že to chci dělat ještě lépe a založila jsem se svým mužem a několika přáteli spolek ČMELÁČEK z.s. A název mluví za vše. Nikdo nechápe, jak z fyzikálního hlediska může čmelák létat a přece létá. A naši Čmeláčci také začínají zvládat to, co by do nich dříve nikdo neřekl. Prostě jim věřím a oni mi to vracejí.

Tehdy jsem si slíbila, že když se probudím zdravá a budu schopna nadále pracovat a podnikat, vyhledám nějakou organizaci, která se věnuje mentálně postiženým dětem, a budu ji finančně podporovat

Slogan ČMELÁČKU S námi život žiješ! je velmi poutavý – Postižení jsou často odsouváni na okraj společnosti, protože jsou jiní. Dáváte jim tímto sloganem najevo, že v rámci ČMELÁČKU to tak není, jak to zvládáte?

My s klienty děláme vše, co dělají běžní lidé. Nechceme dopustit, aby se z nás stala pouze hlídací služba, jak to v některých zařízeních bohužel bývá. Chceme využít všech jejich možností a schopností, aby mohli žít život co nejvíce podobný životu lidí bez handicapu. Vaříme s nimi, pereme, chodíme nakupovat…. A když se někdo na veřejnosti na nás divně kouká, necháváme to být, nemůže za to, nechápe… Naštěstí dnes je situace jiná než v minulosti, kdy handicap znamenal absolutní izolaci od života. Dnes se spousta organizací, ale i stát, snaží o integraci handicapovaných do společnosti. Někde se to daří více, někde méně, ale snaha se nedá nikomu upřít.

Provozujete sociální službu Denní stacionář, těch zaměřených na handicapované příliš velké množství není, v čem se ta Vaše liší od jiných existujících?

Ano, kromě naší klubové činnosti, se kterou jsme v roce 2013 začínali, máme akreditovanou sociální službu Denní stacionář. Jsme jedineční tím, že nezahálíme. S námi klienti opravdu žijí. Na každý den pro ně připravujeme aktivity, které vedou k rozvoji jejich schopností a dovedností, ať už sociálních, manuálních či uměleckých. Tvoříme individuální plány každému na míru a při činnostech se jimi řídíme, i když hrajeme například kolektivní hru. Snažíme se také co nejvíce ulehčit rodinám, a to i po finanční stránce, a klienty do stacionáře svážíme a pak je zase rozvážíme domů zcela zdarma. A jak jsem se zmínila o klubové činnosti, snažíme se pomáhat také rodinám postižených a pořádáme pro ně akce, víkendové pobyty, tábory, rehabilitační pobyty, pravidelná setkávání rodičů i klientů s názvem Čaj o páté, kde si navzájem vyměňují své zkušenosti a starosti a občas si také vyslechnou rady odborníků na určitá témata, která je zajímají. Zrovna 7.6. jsme pro rodiče zorganizovali přednášku o sexualitě osob s mentálním postižením a po dobu této přednášky se naši asistenti věnovali klientům venku na sluníčku a společně grilovali a hráli hry.

Kdo může Denní stacionář navštěvovat, co mohou rodiče, ale také sami postižení očekávat?

Naše klubové aktivity nejsou věkem nijak omezeny. Denní stacionář mohou navštěvovat osoby s mentálním či kombinovaným postižením a osoby s poruchami autistického spektra ve věku od 18 do 64 let. Začínáme ráno v 8, kdy náš pan řidič již přivezl všechny klienty z různých míst v okolí. Asistenti klienty převezmou a až do 16 hodin o ně nepřetržitě pečují a věnují se předem naplánovaným aktivitám. Samozřejmostí je pravidelná strava a pitný režim. Kdo nechce, nemusí svoz a rozvoz využívat. Všichni od nás mohou očekávat především to, že u nás klienti naleznou lásku, porozumění, respekt a spoustu zábavy.

Co byste vzkázala rodičům, rodinným příslušníkům i přátelům handicapovaných, pro které je mnohdy neustálá péče o postiženého velmi těžká, a to nejen fyzicky, ale také psychicky?

Chci říct všem, kteří pečují o handicapované osoby, rodičům, sourozencům, celým rodinám, že je velmi obdivuji a smekám před nimi. V našem Čmeláčku se pro ně snažíme vytvořit místo, kde se mohou svěřit, zeptat, dozvědět se, zasmát se a především být sami sebou. Děkuji všem, kdo v nás věří.
S námi život žijete!!!

Tento a další články si můžete přečíst v 8. čísle našich Čmeláčkových novinách – červen 2017