Kristýna Hanáková je dlouhodobě dobrovolníkem v neziskové organizaci ČMELÁČEK z.s., je velice empatická, má děti ráda a dokáže i toho největšího vztekálka uklidnit. Jak a odkud získala tyto schopnosti? To napsal sám život, posuďte sami.

Dobrý den, Kristýno, můžete se prosím stručně našim čtenářům představit? Sdělit svůj příběh, co děláte, co máte ráda apod.?

Je mi 21 let, žiju se svým bratrem a maminkou v Havířově a svůj volný čas nejraději trávím s handicapovanými. Kromě toho mám ráda zimní sporty, jako např. lyžování. Taky mám ráda hudbu, tanec a volný čas s přáteli. A jsem milovník zvířat, doma mám dvě kočky a psa. Takže takovou menší zoo 🙂

Jste sestrou postiženého Míši, jak jste se s tím srovnala? Bezpochyby přicházely a možná ještě přicházejí popudlivé poznámky a komentáře nevědomé veřejnosti.

Když jsem byla mladší a procházela se s Míšou na veřejnosti, tak mi ty popudlivé poznámky strašně vadily a Míšu jsem samozřejmě bránila. Čím jsem byla starší, tím jsem si uvědomovala, že je to spíše smutné. Že neví, co handicap znamená, a že by si měli být všichni rovni. Taky mi hodně pomohlo, když jsem se
seznamovala i s jinými sourozenci postižených.

Jak jste vnímala bratra, když jste byla malá a jak se Váš přístup k němu měnil? Je rozdíl mezi Vaším sourozeneckým vztahem tehdy a teď?

V dětství jsem prakticky nevnímala žádný rozdíl mezi mnou a bratrem, jelikož mezi námi maminka nedělala žádné rozdíly. Byli jsme oba stejně chváleni i káráni. Teď vím, že to pro maminku muselo být náročné. Ale jsem ráda, že to tak vše bylo, je to totiž obrovská zkušenost. Díky tomu jsme měli oba s Míšou krásné dětství. V pozdějším věku samozřejmě přišly neshody, jako u jiných sourozenců, protože i postižený člověk má svůj názor na určité věci. A tím, jak se Míša posouval, si prosazoval ten svůj názor častěji. Ale samozřejmě se máme pořád rádi a jsem na něj moc hrdá, že se takhle posunul.

Co partnerské vztahy? Přeci jen žijete v bytě s maminkou a bratrem. Netroskotají vztahy na nepochopení nebo určitém strachu z neznámého? I když se  v dnešní době sice mnoho společností i jednotlivců snaží, aby společnost měla povědomí o handicapovaných, aby měla potřebu pomáhat, ne se jich stranit, tak to stále ještě není dostačující…

Tím, že mám postiženého bratra, to mám o něco těžší, než jiné holky. Ale jsem za to vlastně ráda. Když si můj partner nechce k Míšovi najít cestu, tak to prostě a jednoduše ukončím. A vím, že je to správné rozhodnutí a že ke mně nepatří, protože pro mě, je rodina nejdůležitější. Vždy na to dopředu upozorním, pokud mého bratra chce poznat a má zájem vstoupit do světa handicapu, je to na dobré cestě.

Váš bratr Michal chodí do ČMELÁČKU – denního stacionáře v Ostravě, kde se Vy sama intenzivně podílíte na dobrovolnické činnosti. Pro někoho možná
dost jednoduché otázky, jak se s nimi poperete Vy? Co Vás na dobrovolnické činnosti baví? Co Vás žene kupředu? Proč třeba nepomáháte v útulku nebo v dětských domovech?

Čmeláček mi dává pocit, že někam patřím. Že tam jsou ti, kterým na mě opravdu záleží a mají mě rádi. A přesně i kvůli toho se dobrovolnické činnosti věnuju. Aby i oni věděli, že někam patří a aby byli šťastní. Aby měli krásné zážitky, kamarády a mohli zažívat to co ostatní. Aby si užívali život tak, jak si to každý z nich zaslouží. Mají na to právo. Tak jako všichni. S handicapem jsem od mala. A vím, že nikde jinde takovou bezprostřední lásku nenajdu. Samozřejmě, že bych nejraději pomáhala všude. Ale cítím, že mezi handicapovanými jsem nejvíc potřebná.

Ale samozřejmě se máme pořád rádi a jsem na něj moc hrdá, že se takhle posunul.

Jaký okamžik se svým bratrem byste chtěla prožívat denně a znovu pro jeho krásu a kouzelnou atmosféru?

Každý okamžik, kdy jsem viděla určité zlepšení. Od doby, kdy Míša chodí do Čmeláčku, se začal strašně rychle posouvat kupředu, asistenti odvádějí velmi dobrou práci. Míša mě od té doby každý den něčím překvapuje a je úžasné být toho součástí.

V závěru se Vás ještě zeptáme, co je na sourozeneckém vztahu s handicapovaným, potažmo soužití v domácnosti, nejtěžší? Jak byste motivovala ostatní, kteří jsou ve stejné situaci jako Vy, ale nezvládají to?

Najít to porozumění, přijmout toho sourozence takového, jaký je, a hlavně se s tím smířit. To je podle mě úplně to nejtěžší. Až se s tím člověk smíří, může jít kupředu. Najít na něm všechny ty bezva vlastnosti, učit ho, jak to v životě chodí, a chránit ho. Nebývá to každý den lehké, ale to by byla přece nuda 🙂

Až se s tím člověk smíří, může jít kupředu. Najít na něm všechny ty bezva vlastnosti, učit ho, jak to v životě chodí, a chránit ho.

Každý z nás chce někam patřit, být milován, mít podporu ve své rodině a přátelích. U handicapovaných je to těžké, málokdo se s nimi chce kamarádit, protože neví, jak se na ně dívat, jak s nimi mluvit nebo jednat. Kristýnka svému bratrovi dokázala a každý den stále dokazuje, že na svou sestru se může spolehnout. A nejen na ni, ale také na celou jeho rodinu i přátele, které (a na to jsme pyšní) našel u nás ve ČMELÁČKOVI.

Rozhovor i další články si můžete přečíst v 10. čísle našich Čmeláčkových novin – srpen/září/říjen 2017.