Romanka Miškaříková je velice srdečnou osobou, ve ČMELÁČKOVI z.s. pracuje jako fundraiser a zároveň je také maminkou malého Máji, který má Downův syndrom. Nejen, že zvládá nápor každodenního život v práci, ale s přehledem a kuráží se staví čelem ke každé situaci, ať už příjemné nebo nepříjemné, která se jí postaví do cesty. A tou jednou situací bylo i narození handicapovaného syna…

Dobrý den Romanko, můžete se prosím čtenářům představit?

Dobrý den všem, do Čmeláčku jsem nastoupila na jaře 2016 jako fundraiser. Tato práce mě naplňuje, protože jejím obsahem je snaha získat finanční prostředky pro postižené děti i dospělé, kteří jsou součástí ČMELÁČKU z.s. Tím, že jsem maminkou 13letého Marka, který od narození trpí Downovým syndromem, mě tento typ práce naplňuje a stává se i mým koníčkem. Doma mám ještě 15letého syna Tomáše, který je zdravý a úspěšně v září nastoupil na obchodní akademii v Ostravě se zaměřením na sportovní management. Škola je navíc pod záštitou fotbalového klubu FC Baník Ostrava, kde Tomáš hraje. Takže veškerý volný čas, který máme, trávíme fanděním nebo víkendovými pobyty ČMELÁČKU z.s. A to už i proto, že si Mareček ČMELÁČEK oblíbil a díky této neziskovce udělal během krátké doby neskutečně velké pokroky.

V návaznosti na první otázku – jste tedy fundraiserkou neziskové organizace ČMELÁČEK z.s., na první pohled se to pro ty neznalé zdá jako nic těžkého, jak je to ale ve skutečnosti?

Ano, opravdu se na první pohled zdá tato práce jako velmi jednoduchá, ale opak je pravdou. V současné době je sehnat finanční prostředky pro neziskové organizace velmi složité. Největší finanční zátěží je samotný provoz denního stacionáře a klubu ČMELÁČEK z.s. Snažíme se klientům zajistit pestrý denní program, který je učí poznávat další a další pro ně ještě neznámé činnosti a aktivity. To se samozřejmě netýká jen denního stacionáře, ale i klubu, kde se snažíme plánovat víkendové pobyty, tábory a výlety do okolí tak, abychom maminkám trochu ulehčili od jejich každodenních starostí a péče o handicapované dítě. Protože vidět spokojené a usměvavé tváře našich Čmeláčků je ta nejkrásnější zpětná vazba, že naše práce má smysl.

Když máte kolem sebe milující děti, rodinu, přátele a práci, která Vás naplňuje a máte z ní radost, tak jde všechno daleko lépe.

A jak jste se k této pozici dostala? Bylo to proto, že máte handicapovaného syna?

K této pozici jsem se dostala díky mé dlouholeté kamarádce Kamilce, která pro ČMELÁČEK z.s. také pracuje. Po schůzce s paní ředitelkou Andrejkou Hájkovou a její zástupyní Jitkou Hanákovou slovo dalo slovo a už zde pracuji víc než rok a půl. Za tuhle pracovní příležitost jsem upřímně ráda a zároveň šťastná, protože můžu být součástí velké čmelákovy rodiny.

Srdce – to jste určitě rozdala své rodině, jak jste zvládla ještě fungovat v práci a zvládat všechny ty starosti a strasti moderní doby a vkládat srdce i do Vaší práce, kde je rozhodně také potřeba?

Když máte kolem sebe milující děti, rodinu, přátele a práci, která Vás naplňuje a máte z ní radost, tak jde všechno daleko lépe.

Srovnáváte Vaše dva syny? Toho nadšeného sportovce bez handicapu a toho mladšího, který handicap má?

Snažím se kluky nesrovnávat, i když je to někdy těžké. Oba mají jiné potřeby a jiné zájmy. Mareček je i přes svůj handicap úžasně společenský a moc rád se účastní fotbalových zápasů svého brášky Tomíka. Samozřejmě je někdy náročné vše skloubit, ale vše jde nějak zvládat. A úsměv a spokojenost mých dětí je tím největším důkazem i motorem pro to, abych to zvládala i dál.

Dozvěděli jsme se, že moc nechcete přijímat označení „supermáma“, protože tou bezpochyby jste. Zvládat žít svůj život s úsměvem, starat se o dva syny, z nichž jeden je handicapovaný, to asi nebude úplně procházka růžovou zahradou. Proč tomu tak je, když si to zasloužíte?

Jako „supermáma“ se opravdu necítím. Jsem máma jako každá jiná, která chce pro své děti to nejlepší. Velké díky patří mé rodině, která je mou oporou a vždy jsou mi při ruce, aby mi pomohli vše zvládat. Právě ta rodina je mou energií navíc. Navíc mám kolem sebe úžasné kolegyně a kolegy a jsem za ně vděčná.

Je život s handicapovaným dítětem plný omezování nebo je to spíše o přizpůsobení se a naučení se mít ráda i jiné věci a aktivity?

Když se Mareček narodil a lékaři mi oznámili tu děsivou větu: „Váš syn je postižený.“ … Byl to velký šok. Nevěděla jsem, co mě čeká, jak to vše budu zvládat, jak to ovlivní Tomíka, přijme rodina mého handicapovaného syna? Takové otázky se mi neustále honily hlavou. Pořád jsem si říkala, proč to potkalo právě mě. Upřímně o Downově syndromu jsem nevěděla skoro nic, věděla jsem, že existuje tento typ postižení, ale když nebyl součástí mého života, tak jsem se o toto téma ani nezajímala. Narozením Marečka se vše změnilo a jeho pokroky a snaha dohnat svého staršího brášku mi dávaly sílu a chuť s tímto postižením bojovat dál. Dnes jsem ráda, že se nenaplnily prognózy lékařů a že se Mareček dál a navzdory svému handicapu rozvíjí. Když si myslím, že už žádný krok kupředu nebude, vždy mě překvapí a přesvědčí o tom, že jsem se mýlila. Jsem vděčná, že nám ukázal Mareček i jinou stránku života, než jakou znají normální rodiny. Za to ho miluji stejně jako svého staršího syna Tomíka.

Jste rozvedená, jak to doma zvládáte bez té „hlavy rodiny“, jak se s oblibou říká. Pravděpodobně musíte být tou něžnou maminkou a zároveň i rázným tatínkem, nemám pravdu?

Ano, někdy mám pocit, že musím svou roli v rodině přepínat, ale to jen velmi zřídka. Dokážu s jistotou říct, že moji kluci dokážou vše zvládat, aniž bych musela být přísný „táta“.

Jsou maminky, které jsou nešťastné, protože se dozvěděly, že je jejich dítě postižené, a nedokážou se s tím srovnat. Musela jste se Vy sama srovnávat s tím, že bude Mája „jiný“? Co byste poradila těm, kteří se touto otázkou trápí?

Je těžké na tuto otázku odpovědět. Protože já sama jsem s tím dost dlouho bojovala. Ale ani na jednu minutu jsem neuvažovala, že bych Marečka odložila
do ústavu. Jednou je to mé dítě a já bych nedokázala žít s představou, že nebude mít vedle sebe svou mámu. Proto se snažím vytvořit Marečkovi prostředí
pro plnohodnotný život, na který má stejné právo jako zdravý človíček. Jednou je to mé dítě a já bych nedokázala žít s představou, že nebude mít vedle sebe svou mámu.

Moc děkujeme Romance za její příběh ze soukromého i profesního života. Pro mnoho žen – maminek – je toto téma velice bolestivé a stále citlivé. Proto tak obdivujeme každou maminku, každého rodiče, který se stará o své handicapované dítě. Protože nejen, že je to náročnější, co se týče financí – různé pomůcky, léky, ale také kvůli každodenní péči. V minulosti museli rodiče postižených dětí zůstat s dětmi doma a nemohli tak žít i ten svůj vlastní život, nejen ten život známý pro tolik rodičů s postiženým členem rodiny. Ještě jednou tedy DĚKUJEME, Romanko, za tak silný příběh.

Rozhovor i další články si můžete přečíst v 11. čísle našich Čmeláčkových novin – listopad 2017.