Jitka Hanáková – maminka handicapovaného Michala – je zástupkyní ředitelky Denního stacionáře neziskové organizace ČMELÁČEK z.s. a podle všeho, co dělá, musí mít alespoň dvě srdce, kterými miluje svůj život a kterými rozdává lásku i svému okolí. Dokonce věnovala kus svého srdce i práci, jaké to je?

Dobrý den Jitko, mohla byste se prosím
ve stručnosti představit našim čtenářům?

Jsem místopředsedkyní spolku ČMELÁČEK z.s., zástupkyní ředitelky pro Denní stacionář, ale hlavně jsem maminkou handicapovaného dítěte. Tedy vlastně už muže. Michalovi je 23 let a má středně těžkou mentální retardaci.

Jste zástupkyní ředitelky denního stacionáře neziskové organizace ČMELÁČEK z.s. Jak jste se k takové profesi dostala?

Nejdříve jsme byli se synem klienti neziskové organizace Čmeláček a zúčastňovali se volnočasových aktivit. Jezdili jsme na víkendové pobyty a tábory a chodili na společná setkání. Poté mě zakladatelka Čmeláčku paní Hájková oslovila s nabídkou, jestli bych pro Čmeláčka nechtěla pracovat, protože by ráda
měla v řadách zaměstnanců zástupce rodičů. Jak sama paní Hájková řekla, kdo nejlépe ví, jaké potřeby mají handicapovaní a jejich
rodiče, než někdo, kdo je jedním z nich. S radostí jsem tuto nabídku přijala a začala pracovat jako koordinátorka volnočasových aktivit. Postupem času
se Čmeláček začal rozšiřovat a na přání rodičů jsme si nechali registrovat sociální službu denní stacionář a paní ředitelka Hájková mě poté jmenovala svou zástupkyní.

Čím je podle Vás denní stacionář ČMELÁČKU z.s. jiný oproti ostatním organizacím pečujících o handicapované?

Čmeláček je jiný v tom, že nechceme být jen nějaká služba na hlídání, ale poskytujeme klientům hodně aktivit. Některé jsou pravidelné, jako třeba bazén,
bowling, muzikoterapie, canisterapie, solná jeskyně a další. Chodíme s klienty pravidelně nakupovat potraviny a z těch si pak sami jednou týdně uvaří oběd. A hlavě se snažíme, aby se u nás bavili a rádi se k nám vraceli.

Co pro Vás znamená ČMELÁČEK z.s.?

Čmeláček je pro mě rodina. Práce s handicapovanými mě naplňuje a dodává mi sílu a pocit štěstí.

Proč myslíte, že má ČMELÁČEK jako Centrum pro mentální handicap smysl?

Protože se zde mohou setkávat lidé s handicapem a být spolu. Smysl má také pro rodiče a opatrovníky, kteří se s námi scházejí pravidelně 2x měsíčně, předávají si zkušenosti, popovídají si a hlavně ví, že na své problémy nejsou sami.

A teď od pracovního života k tomu Osobnímu: Jaké to je být maminkou handicapovaného dítěte – Michala?

Je to trošku jiné, než být jen maminkou zdravého dítěte. Handicapované dítě potřebuje více péče, pozornosti a trpělivosti. A hlavně je to starost na celý život.

Přišly někdy ty „těžké“ chvíle, kdy jste si řekla: Proč zrovna já? Jak se takovým momentům bráníte?

Já si myslím, že takovou otázku si položil snad každý rodič handicapovaného dítěte. Každá maminka, která se těší na miminko, si přeje, aby se narodilo zdravé, a ani si nedokáže představit, že by tomu tak nebylo. A pak přijde šok, když Vám lékař sdělí, že máte postižené dítě. Trvá dlouho, než to člověk přijme a často si pokládá větu „Proč zrovna já?“, ale vždy jsem se snažila tomu moc nepodléhat a užívat si s ním hezké chvíle a zajistit mu plnohodnotný život.

Máte ještě zdravou dceru Kristýnu, která je mladší než postižený Michal. Přišel ještě před jejím narozením strach, že bude také handicapovaná?

Samozřejmě ten strach tam byl a velký, ale o to víc jsem si vážila toho, že se dcera narodila zdravá.

Říká se, že špatné zkušenosti nás zocelují a ukazují svět z jiných perspektiv. Máte to tak? Jak vnímáte narození Michala?

Ač jsem to po narození syna tak nebrala, teď už vím, že se mi narodil z nějakého důvodu. Míša je velká osobnost, která mě celý život učí. Myslím si, že kdyby se mi nenarodilo handicapované dítě, nebyla bych tím, kým dnes jsem. Myslím si, že jsem díky němu lepším člověkem.

Michal je velice šikovný, mile překvapuje nejen asistenty, ale také Vás. V čem a proč si myslíte, že to tak je?

Myslím si, že je to tím, že jsem se snažila ho v životě o nic neochudit. Zažíval vše jako zdravé děti. Nyní mu v mnohém pomáhá Čmeláček, který ho neustále posouvá kupředu, a to hlavně díky lidem, kteří ve Čmeláčku pracují, za což bych jim chtěla vzkázat velký dík.

Je neskutečně těžké odhalit ty nejhlubší strachy i tajemství z osobního života. A tak i tentokrát děkujeme mamince, neskutečně obětavé bytosti, která by se pro druhé rozdala. Jitko, moc Vám děkujeme za krásný rozhovor!

Rozhovor i další články si můžete přečíst ve 12. čísle našich Čmeláčkových novin – prosinec 2017.