Barunka je sociální pracovnicí,asistentkou a empatickou bytostí, která se neustále usmívá. Když ji uvidíte mračit se, nebude to jen tak a něco je pravděpodobně v nepořádku. Rozdává kolem sebe neuvěřitelně klidnou atmosféru, je srdečná a obětavá. A co víc? To Vám prozradí sama v našem rozhovoru.

Dobrý den Barunko, můžete se prosím představit našim čtenářům?

Dobrý den, jmenuji se Barbora Durčáková, je mi 27 let a pracuji jako sociální pracovnice v neziskové organizaci Čmeláček z.s. Pro tuto organizaci pracuji již
přes rok. Bydlím v Ostravě, ráda čtu knížky, chodím do kina a do divadla, do fitcentra nebo do kavárny a čajovny.

Co Vás vedlo a stále vede k tomu, abyste vykonávala práci sociálního pracovníka, potažmo asistenta handicapovaných osob?

V podstatě už od nástupu na střední školu jsem se pořád nemohla rozhodnout, co chci vlastně v životě dělat. Před touto prací jsem si prošla různými profesemi, ale pořád jsem věděla a cítila, že to prostě není to, co chci skutečně dělat, co by mělo nějaký smysl. Změnilo se to, když jsem začala pracovat
ve Čmeláčku. Pro mě to není práce, ale je to poslání, které má smysl, a vím, proč ho dělám.

V čem pro Vás bylo stát se sociální pracovnicí stěžejní? A proč zrovna v neziskové organizaci ČMELÁČEK z.s.?

Na Čmeláčkovi mě zaujalo především to, že se nacházel cca 8 minut chůze od mého bydliště 😀 Také jsem již dříve zjistila, že mě baví práce
s postiženými lidmi. Původně jsem byla do Čmeláčka pozvána na výběrové řízení na pozici sociální pracovnice, bylo to více než před rokem. Bohužel jsem neuspěla, ale domluvila jsem se, že pokud by se uvolnilo místo v přímé péči, ozvali by se mi. Což se taky stalo, a to těsně před Vánocemi. Přišla jsem tady na zkušební směnu a byla jsem A je to také tím, že mám úžasné kolegy, což je k nezaplacení. No a jako nejlepší vánoční dárek byla zpráva, že jsem přijata.
Sociální pracovnicí jsem se stala asi po půl roce působení v zařízení, ale stále se z velké části věnuji přímé péči, která mě tolik naplňuje.

Vaši tvář neustále krášlí úsměv. Odkud berete energii pro každý další den, bezpochyby je totiž tato práce náročná.

Ano, určitě je to jedna z psychicky nejnáročnějších prací vůbec, ale neskutečně mě nabíjí. Každý den se do práce těším, protože vím, že i když budu v práci, budu trávit čas s těmi nejskvělejšími lidmi a kamarády, které mám. Rozvíjet schopnosti klientů, vzdělávat je, posouvat dál, učit je novým věcem, zachovávat
stávající dovednosti. To je důvod, proč to dělám a proč to má smysl. A v neposlední řadě je to také tím, že mám úžasné kolegy, což je k nezaplacení.

Ať už je to jakkoli náročné, co je pro Vás tím zadostiučiněním, že to děláte dobře?

Když vidím, co všechno naši klienti dokážou. Je to jejich úsměv, jejich objetí, jejich radost. Když vidím, že někdo zkusí novou věc nebo, že si od minula zapamatoval to, co jsme dělali. Přišla jsem na zkušební směnu a byla jsem nadšená!

Proč právě práce s handicapovanými? Co na nich máte ráda?

Nejvíce mám ráda jejich čistou duši, přímost a férovost, s jakou se mnou mluví. Co na srdci, to na jazyku, což už se dneska málo vidí.

Je známo, že okolí handicapovaným nevěnuje tolik očního kontaktu jako jiným. Proč si myslíte, že k tomu dochází?

Myslím si, že je to proto, že se lidé bojí handicapovaných osob, neví, co od nich čekat, a proto se na ně raději nedívají a snaží se jim vyhnout. Určitě by to chtělo ještě větší osvětu.

Každý nedokáže to, co Vy – brát handicapované jako sobě rovné, dokážete se s nimi bavit hodiny, smát se, trávit s nimi čas. Je něco, co byste chtěla vzkázat ostatním, kteří nevědí, jak k postiženým přistupovat?

Přistupujte k nim jako k sobě rovným. Je důležité k handicapovaným osobám přistupovat především jako k lidem. A obavy hoďte stranou, jsou úplně zbytečné.

Děkujeme za milý rozhovor i pohled na práci sociální pracovnice, která bere svou práci jako poslání. Ať se Vám daří!

Rozhovor a další články si můžete přečíst v 15. čísle našich Čmeláčkových novi – březen 2018.