Mnoho lidí je svými rodiči vedena směrem, o kterém si myslí, že je správný. Teprve okamžik, kdy to tak cítí i jejich dítě, je tím vítězným. S nadšením Vám představujeme Honzu Sýkoru, studenta a dobrovolníka, který má srdce na pravém místě a navíc svou rodinu jako skvělé průvodce na cestě životem.

Ahoj, můžeš se představit našim čtenářům?

Je mi 15 let a nedávno jsem začal studovat na střední škole obor Informační technologie. Bydlím v rodinném domku se svou rodinou a 2 pejsky. Rád se věnuji basketbalu, ale také svým přátelům, rodině a lidem se zdravotním a mentálním postižením.

Ještě studuješ, našel sis čas i na dobrovolnictví. Víme, že už delší dobu pomáháš právě v neziskové organizaci ČMELÁČEK z.s., která se stará o handicapované klienty. Proč právě tam?

Přivedla mě k tomu moje maminka v roce 2013, kdy tuto organizaci založila. Už tehdy mě to naplňovalo a je tomu tak dodnes. Rád tam trávím čas s klienty, ale také kolektivem zaměstnanců. Z některých se stali mí dobří přátelé.

Jak se cítíš jako asistent handicapovaných dětí? Bereš je jako kamarády? Jako kohokoli ve svém životě?

Ano, beru je jako kamarády a necítím se mezi nimi jako někdo víc, protože v životě nejsme nikdo více nebo méně. Bohužel to takto někteří lidé nemají a to je mi moc líto.

A co máš na Čmeláčcích rád? Proč sis je tak oblíbil?

Na prvním místě je to určitě upřímnost. Nejsou totiž falešní, protože to ani neumí. Jsou moc přátelští, často si s nimi povídám i o běžných věcech – o škole,
o pejscích nebo třeba o hrách. Je s nimi vždy zábava a nikdo se nepovyšuje. Je toho mnohem více, ale toto na nich mám nejraději.

Tvoje maminka je ředitelkou neziskové organizace ČMELÁČEK z.s., jak jsi sám zmínil. Zároveň je maminkou, manželkou a hlavou mnoha dalších projektů, jak to doma zvládáte? Máte na sebe čas?

Čas na sebe máme, protože je mnoho z těch projektů spojeno i s naší rodinou. Čas na sebe nemáme opravdu jen zřídka.

V jednom z rozhovorů s Tvou maminkou jsme se dozvěděli, že v roce 2010 jí byl diagnostikován nádor na mozku. To není chřipka nebo nachlazení. Jak ses v tu dobu cítil, co se Ti honilo hlavou, byl jsi přeci jen ještě hodně malý. Pamatuješ si to? Změnilo to Tebe a Tvůj pohled na svět, na život a rodinu?

V tu dobu mi bylo jen 7 let, ale myslím, že maminka udělala vše pro to, aby to na mě žádný dopad nemělo. Když se ale dnes ohlédnu zpět, nedokážu si život bez ní představit.

Umíš si představit, že bys měl handicapovaného člena rodiny?

Už jsem o tom mnohokrát přemýšlel, nejen o tom, že bych měl handicapovaného sourozence, ale také o tom, že by mé dítě bylo handicapované. A ano, umím si to představit. Samozřejmě si moc přeji, aby má rodina byla zdravá. Někdy to prostě nevyjde, ale pořád bych – ať už svého sourozence nebo své dítě – miloval stejně. A není nic, co bychom společně nezvládli.

Jakým směrem by ses chtěl v dalších etapách života ubírat?

V nejbližší době mě teď čeká maturita, po které bych rád pokračoval ve studiích informačních technologií. Ale může se klidně stát, že se sbalím a začnu cestovat jako moje sestra. To ukáže až čas.

A co o Honzovi říká jeho sestra Markéta?

Jenda je už odmalička neskutečně empatická a vnímavá bytost. Když byl malinký, často jsem se o něj starala a trávili jsme spolu spoustu času. Během dospívání nás všechny nějak přerostl a i když je o 9 let mladší, mám v něm větší oporu než v kterémkoli jiném muži na světě. Nejen proto, že je to velký chlap, ale taky proto, že je pevný ve svých základech a nenechá se jen tak rozhodit. Nebojí se ukázat své emoce, pozitivní i negativní. Často a rád naslouchá
druhým, rozdává úsměvy, lásku a vtip na všechny strany. Zároveň si je vědom svých kvalit a je mu proti srsti dělat věci, které mu nedávají smysl. To občas štve rodiče a často učitele, ale to je jejich problém. Nemají se snažit o to, aby byli všichni studenti stejní. Naopak jim mají dát prostor k tomu, aby byli výjimeční právě takoví, jací jsou. A to Honza je.

A my samozřejmě souhlasíme. Děkujeme Honzovi za rozhovor a čas věnovaný našim Čmeláčkům a přejeme, ať se mu moc daří!

Rozhovor a další články si můžete přečíst v 18. čísle našich Čmeláčkových novin – podzim 2018.